...aneb co se do Beránka 2009 nevešlo (sepsáno Verunkou)...je to takový bonus pro internetové čtenáře našeho nepravidelníku.

Mnohokrát se nás oravští starousedlíci ptali, jak jsme se vůbec dozvěděli, že nějaká Oravská Magura existuje a co nás vedlo k tomu, že jsme se od Karlových Varů vypravili až tam. Většinou jsme odpovídali, že je tam hezky a nejsou tam turisté a to je přesně to, co o prázdninách hledáme. Ale je to pravda jen částečně. Jako už několikrát předtím stál za zrodem nápadu jet na Oravskou Maguru Radek Čermák, který tam koncem zimy roku 2006 uspořádal čundr na běžkách, jehož jsem se směla zúčastnit. Ten čundr se tak úplně nepovedl, protože jsme se ponejvíce motali v poměrně divokých oravských lesích a hledali, ne vždycky úspěšně, cestu dál. Ale měl rozhodně i své krásné stránky a mimo jiné ve mně vzbudil dojem, že tamější kraj je krásný a opuštěný a že by rozhodně stálo zato se do něj v létě vypravit a zkusit to tam prozkoumat trochu podrobněji.

Po obvyklých debatách, během nichž nebylo tak zcela jasné, kdo vlastně pojede a kdo ne, jsme nakonec vyrazili v komorním obsazení: Aleš, Bára, Markétka, Olinka, Pájina, Milan a já. Cestu Excelsiorem do Čadce většina z nás prospala, pouze když už jsme se blížili ke státní hranici, přišlo malé zpestření – paní průvodčí se nelíbil náš lístek, který údajně platil pouze na hranici a nikoliv do nádraží Čadca, které leží 2 km od ní. Nakonec to spravily dvě stovky, které jsme za ty 2 km doplatili, načež jsme se s paní průvodčí v dobrém rozešli a vystoupili. Bylo ráno a vzduch byl ještě téměř příjemně chladivý.

Po nezbytné výměně peněz a nákupu potravin na dva dny začínáme hledat červenou značku, která by nás měla vyvést z Čadce na jeden z četných hřebínků Kysuckých Beskyd. Na první pohled je zřejmé, že tu nejsou na turisty příliš zařízení – na náměstí, stejně jako u nádraží hledáme marně jakýkoliv náznak rozcestníku. Situaci komplikuje nová rychlostní silnice, která na mapě není. Jsem úplně zmatená, nakonec nás z města vyvede Milan, který na rozdíl ode mne nezapomněl vzít s sebou buzolu. Časem se ukáže, že tím celou expedici zachránil. Jako obvykle první den v horách vytrvale stoupáme a je stále tepleji. Je to docela dřina, ale naštěstí je náš hřebínek poměrně dost zalesněný, takže většinu času jdeme ve stínu. Jako obvykle v tuto roční dobu nás otravují nejrůznější hmyzové, ale zatím se to dá vydržet. Cesta je místy velmi nezřetelná, opravdu tu moc turistů nechodí. Trochu horší pro nás je, že značky se vyskytují dost sporadicky a zaručeně chybí tam, kde se cesta větví ve dvě či tři. Nakonec vylezeme na náš první vrchol, kam jsme vůbec vylézt neměli, protože značka ho má obcházet. Ale vůbec nelitujeme – kopec je to pěkný a stejně už delší dobu postupujeme víc podle buzoly než podle značek. Po krátké svačince jdeme dál – ještě zabloudíme do vísky Rovné, kam jsme vůbec nechtěli, a od ní musíme chvíli stoupat po asfaltu, což není dvakrát příjemné. Na druhé straně – kolem silničky roste tolik jahod v nejlepším stadiu zralosti, že se jim dá těžko odolat. A tak se pomalu suneme nahoru, cpeme se jahodami a nakonec musím ostatní členy výpravy pohánět, protože jinak by tam nejspíš zůstali až do vyčerpání zásob.

Po chvilkové výměně názorů se dostáváme na zelenou značku, která zpočátku vede po docela příjemném, nezalesněném hřebínku s četnými chalupami. V jednom momentě (právě v místě, kde chvíli bloudíme, protože je tu hodně cest a značka žádná) se charakter cesty mění – začíná prudce stoupat lesem. Závěr stoupání je ztížen tím, že cesta je úplně zarostlá, ale okolní les také, takže obejít to nejde. Připadám si, jako když závodník na orienťáku proráží hustník. Když se nám podaří prodrat na slušnou cestu, připadáme si jako v ráji. Všichni už jsou unavení, takže když konečně dorazíme na místo charakteristicky zvané Magura, máme toho akorát dost. Postavíme tábor, který se skládá z Alešova stanu pro všechny případy a malého ohnišťátka, které zbudujeme na cestě, abychom neničili trávu. Bára s Alešem řeší své problémy, Pájince je mizerně a leží, já jdu pro vodu, ostatní připravují lečo k večeři. Pod námi je pár pěkných dřevěných chalup s milými obyvateli. Seznamuji se s jednou krásnou beskydskou babičkou – typická pasekářka, která tu zřejmě léta žila a zestárla a teď tu žije dál, i když jí už musí být kolem osmdesátky. Ještě se zvládá starat o kozu a ovce a dva psy a kdoví, jestli ne o nějaká další zvířata. Ukáže mi cestu k vodě – musím sice hodně dolů, ale zato nacházím opravdu vydatný pramen a žlab, v němž se lze i umýt.

Aleš s Bárou do večeře své problémy vyřeší, takže sníme lečo v poměrně příjemné atmosféře a následuje improvizované drama „Obrácení Chlodovika Merovejského“. Celý kus se odehrává v němčině z cvičných důvodů pro Milana a zazáří v něm zejména Aleš v roli poustevníka Remigia. Pak ještě děkujeme Pánu a přimlouváme se hlavně za Pájinku. Noc je krásná, plná hvězd a natolik chladná, že je mi v mém zimním spacáčku docela dobře.

Ráno mě budí motor džípu. Vystrkuji hlavu ze spacáku a s hrůzou vidím, že zmíněné vozidlo stojí přesně na místě, kde bylo naše ohniště, vedle něhož spal Milan. Naštěstí řidič stačil zastavit ještě předtím, než na spící postavu vjel. Nikdy bych nevěřila, že po této zarostlé cestě někdy něco pojede. Ale Milan je v pořádku a po odjezdu džípu hlásí, že lesní dělníci, kteří v něm jeli do práce, byli velmi příjemní a vůbec jim naše přítomnost nevadila. Pak si jde ještě na chvíli zdřímnout, ale já jdu radši mluvit s Nebeským Otcem – za jasných rán v horách mi to vždycky jde nějak lépe než jindy. Ostatně, Pán Ježíš se také chodil modlit na různé hory.

Po obvyklých ranních procedurách vyrážíme na další pochod – všichni se radujeme nejen z krásného rána, ale i z toho, že Pájině je očividně mnohem lépe než včera. Krátce se zastavíme u jednoho pramene a pak už stoupáme na hřeben, po němž vede hranice s Polskem. Hřebínek má všechny vlastnosti typické pro Slovenské Beskydy – je dost zarostlý, i když hraniční cesta je poměrně široká, a střídají se na něm dlouhé, prudké stoupáky se stejně dlouhými, prudkými klesáky, navozujícími pocit marnosti úsilí vynaloženého při stoupání. Milan téměř kluše někde vpředu, my ostatní se tak trochu ploužíme, někteří prudké stoupáky nelichotivě komentují a ptají se, kdy už budeme na tej Velkej Rači – to je nejvyšší kopec v oblasti, k němuž směřujeme. Když tam konečně jsme, odpouštíme rázem hraničnímu hřebínku všechno, čím nás obšťastnil – vrchol je to opravdu krásný, travnatý, s nádhernými výhledy na Malou Fatru a další pohoří. Budí dojem, že je hodně vysoký, ačkoliv nemá o moc víc než náš starý, dobrý Klínovec. Potkáváme tam skupinu příjemných polských dělníků, kteří opravují elektrické vedení, a skupinu ne zcela příjemných polských teenagerů (na polské straně Velkej Rači je chata). Když se dosyta vynadíváme a sníme svačinku, pokračujeme po hřebeni dál. Tady je cesta široká, dobře udržovaná a velmi příjemná. Dokonce potkáváme jakousi dvojici turistů z Polska. Milan už zase kluše někde vpředu a na chvíli máme obavy, zda nesešel vedlejší cestou kamsi do neznáma. Naštěstí se v pravý čas zase objeví. V sedle pod Orlom se rozhodujeme jednohlasně použít pro další postup červenou polskou značku, i když máme s polskými pohraničníky své neblahé zkušenosti. Tentokrát to vychází – žádného pohraničníka nepotkáváme a polská cesta je mnohem lépe udržovaná než ty slovenské na druhé straně hranice. V brzkém odpoledni docházíme do sedla, z něhož podle mapy vede přímá cesta na velkou louku plnou salaší, kde bychom rádi strávili naši druhou noc. Cesta je to neznačená, ale z mapy se zdá, že najít ji a udržet se na ní by neměl být velký problém. Brzy se ukazuje, že celá záležitost nebude tak jednoduchá. Dodnes jsem přesvědčena, že jsem začátek cesty trefila správně a dost dlouho díky Milanově buzole i vedla výpravu správným směrem. V jednu chvíli se však cesta, už delší dobou spíš tušená, definitivně ztrácí a po chvíli musím přiznat, že opravdu nemám tušení, kam se nám poděl vrchol Javoriny, který jsme měli obcházet zprava. Začínám jako obvykle zmatkovat a je mi velkou pomocí Milan, který potvrzuje mé tušení, že jsme slezli trochu moc dolů a nezbývá nám, než se držet hřebene, na němž ještě stále jsme, a pokud možno spíš stoupat než klesat. Bohu díky za chvíli objevujeme vrstevnicovou pěšinku, kterou nepochybně udělaly před časem lidské ruce a která je jakž takž schůdná. Postupujeme po ní bez problémů až do chvíle, kdy protíná kus čerstvě vykáceného lesa, odkud slovenští dělníci pomocí důmyslné lanovky stahují klády po strmém svahu dolů. Tady nastávají první opravdové potíže, protože přelézat tlusté klády a hromady čerstvě osekaného klestí na opravdu velmi strmém a členitém svahu není žádný med, zvlášť s bágly na zádech. Naštěstí dělníci dole naše potíže pochopí a vypnou lanovku až do chvíle, kdy poslední z nás přeleze poslední kládu. Voláme na ně shora své sborové díky, oni nám zamávají a lanovku zase zapnou. Pak pokračujeme naší vrstevnicovou pěšinkou dál až do chvíle, kdy její směr naznačuje, že bychom za chvíli mohli hledanou paseku se salašemi podejít. A tak nezbývá nic jiného, než se pustit přímo vzhůru. Není to zvlášť příjemný terén, ale ve srovnání s tím, co jsme před chvílí prožili na pasece s kládami, je o třídu lepší. Asi po dvaceti minutách úporného stoupání s údivem a vděčností zjišťuji, že stojíme přímo na okraji nádherné paseky se salašemi.

Místo je to tak krásné, že se skoro neodvažuji je popisovat. Ti, kteří tam byli, si budou určitě ještě hodně dlouho vybavovat louku na mírně se svažujícím oblém hřebínku, vonící trávou, horskými květinami, vodou a jahodami, na níž se krčí sedm dřevěných salaší. Prohlížíme nejprve tu nejvýše položenou, potom postupně přecházíme k ostatním, z nichž každá další stojí trochu níže než předešlá. Nakonec se utáboříme u té jediné zamčené, která stojí v nejspodnější části louky, protože je tam ohniště se spoustou dřeva a přístřešek se stolem a lavicemi. Když navíc zjistíme, že někdo, kdo zřejmě o toto místo pečuje, vytvořil u nedalekého lesního pramene něco jako sprchový kout, naše nadšení nezná mezí. Zatímco se někteří sprchují, jiní sbírají jahody a ještě další vaří k večeři rizoto. Po večeři následuje další německé mikrodrama – tentokrát o tom, jak Řehoř Veliký zachránil Řím před Langobardy. Aleš v roli slavného papeže opět vyniká.

Ráno se sprchujeme ještě jednou, protože není jasné, kdy bude k něčemu podobnému zase příležitost. Pájina oznamuje, že se rozhodla jet domů a na svém rozhodnutí trvá, i když se ji všichni snažíme přesvědčit, aby si to ještě rozmyslela. Protože už nemáme k snídani nic jiného, než soukromé zásoby sušenek u několika jedinců, dočkají se milé sušenky znárodnění a snědení. Je to zvláštní, ale přestože jich objektivně není mnoho, cítíme se všichni, včetně Aleše, najedeni a ještě pár sušenek zbude. Možná je to tím, že jsme si před snídaní četli známý text o nasycení zástupů. Pak se s jistou dávkou nechuti loučíme s naším krásným místem a sestupujeme po hřebeni do Nové Bystrice. Tam nás Pájinka opouští a odjíždí autobusem do Čadce, my ostatní doplňujeme zásoby, obědváme a pak pokračujeme v poněkud stísněné náladě, způsobené zejména obavami o Pájinku, po žluté značce na modře značený hřeben Oravské Magury, po němž chceme jít dál na východ. Je to zase obvyklý táhlý stoupák, protože Nová Bystrica přece jen leží hodně nízko. Zpočátku cestu zpříjemňuje potok a občasné jahody, pak se ale začínáme neutěšeně plazit do prudkého kopce. Vylezeme opravdu hodně vysoko, než si dokážu připustit, že jsem se dopustila druhé podstatné navigační chyby a že místo na další krásnou hřebenovou paseku se salašemi vleču celou skupinu na zarostlý kopec, který leží zcela mimo naši trasu a navíc je o sto metrů vyšší než kterýkoliv z těch, na něž jsme měli povinně vylézt. Trochu se divím tomu, že mi vlastně nikdo nenadává, ale jsem za to všem členům výpravy vděčná. Snažím se svou chybu napravit a dovést celou skupinu podle azimutu na kýženou paseku. Ostatní za mnou klopýtají, přelézají nejrůznější překážky, které divoký oravský les poskytuje, občas padají na zadky i nosy, ale přesto z jejich úst neslyším jediné slovo kritiky. Zlaté děti.

Konečně jsme na kýžené pasece, která je skoro stejně krásná jako ta, na níž jsme strávili noc. Škoda, že je ještě příliš brzy na to, abychom se tu utábořili. Jdeme dál a bratří pyloví alergici kýchají a otékají tak silně, že si musí trochu pomáhat svými protialergickými léky. Ale putování po rovném, travnatém hřebínku je objektivně krásné – poskytuje výhledy na okolní kopce až do chvíle, kdy začneme mírně stoupat na kopec, kde se máme setkat s modrou značkou. Tam nás znovu pohltí divoký oravský les. Cesta je tady hodně poničená lesnickými traktory a místy i dost bahnitá, takže se souhrnně dá říci, že je nepříjemná. Sotva se napojíme na modrou značku, přicházíme na místo, kde by se eventuelně dalo tábořit. Je tu krásný výhled na Malou Fatru – jediná chybička – tráva mizerná až žádná. Většina skupiny chce jít dál, i když Báru už dost bolí její koleno, které se obecně nesmí moc namáhat. A tak jdeme a za chvíli se dostáváme do nepříjemného bludiště plného padlých stromů, bažinek, klestí, kopřiv a dalších lesních nepříjemností. V momentě, kdy si Bára nějakým ostrým klackem propichuje chodidlo (chodí v tomto terénu hrdě v sandálech) toho mám akorát dost. Nechávám zbytek výpravy a svůj bágl čekat na místě a prodírám se po cestě dál, abych zjistila, jestli polomy někde končí a jestli je v rozumné vzdálenosti místo na táboření. Míjím dva romantické, bohužel naprosto podmáčené palouky a když už skoro ztrácím naději, ocitám se na hezké loučce, v pozadí dřevěný dům, kolem něho rozmanitý lesnický binec, ale louka vpředu je opravdu pěkná a po všech stránkách vyhovující, tak jdu s majitelem domu vyjednávat, zda bychom kus od jeho baráku mohli spát. Na první pohled je zřejmé, že ten dobrý muž má vypito trochu víc, než je zdrávo, ale protože je tam ještě jeho syn, štíhlý a naprosto střízlivý vysokoškolák, je domluva poměrně snadná. Za chvíli přicházím s celou partou, budujeme tábor a vaříme špagety. Byl to dlouhý den a tak večeříme poprvé na tomto čundru až za hluboké tmy. Ale Bárou připravená špagetová omáčka je snad ještě lepší než loni na Popradu (přestože Bára vůbec nemůže ohnout koleno a pohybuje-li se, činí tak poměrně legračními přískoky)

Ráno se na nás pod jasným nebem dívají okolní kopce a vzduch voní mateřídouškou. Myjeme se u studánky, snídáme a potom jsme pozváni k majiteli dřevěného domu na kafe. Teď je téměř střízlivý, očividně ho těší, že si může s někým popovídat a z jeho řeči vyplývá, že ho osamělý život na hřebeni Magury zároveň těší i deptá. Když vypijeme kafe, zve nás na oběd, konkrétně na brambory se slaninou a s brynzou. Většina členů výpravy mi nejspíš nikdy nezapomene, že jsem v zájmu pokračování naší cesty tuhle nesmírně lákavou nabídku laskavě leč rozhodně odmítla. Jakmile opustíme pohostinný dům, už není návratu, musíme dál. Hřeben je teď krásný, travnatý, s výhledem na hory v okolí. Aby toho dobrého nebylo moc, objevuje se terénní motocyklista, jemuž činí zvláštní potěšení jezdit kolem nás zběsilou rychlostí sem a tam. V momentě, kdy uvažuju zcela nekřesťansky o možnostech, jak ho z motorky shodit, ho to Bohu díky přestane bavit a na hřebeni je zase klid. Naší další „dvanáctistovkou“ je Javorinka, kopec zdaleka ne tak malebný jako Velká Rača, nicméně, jeho výška je cítit. Než tam vylezeme, docela se zadýcháme. Když nahoře dojídáme poslední rohlíky, vyloupne se z lesa zástupce Kysuckého svazu turistů, který právě obnovil značky na cestě, po níž máme z Javorinky jít. Je k nám milý stejně jako všichni lidé, které jsme na své cestě potkali (zatím jich bylo opravdu velmi málo), a já z něj mám velkou radost – dává mi naději, že aspoň kus cesty budeme moci jít podle značek a buzolu užívat jen orientačně. A tak jdeme po zelené dolů z Javorinky a stáčíme to směrem k Oravské Lesné. Cestou potkáváme kouzelnou paseku s domečkem na nožičkách, kde by Markéta s Olinkou chtěly strašně moc spát, ale protože je ještě málo hodin, jenom si domeček prohlédneme a jdeme dál. Nakonec spíme na louce nad Oravskou Lesnou poblíž salaše. Místo je to trochu nepříjemně civilizované, zejména díky silnici, která se staví nedaleko. Na druhé straně, pokud zůstáváme na naší loučce, máme dojem takřka nenarušené oravské přírody. Nedaleko táboří dva poměrně milí cyklisté z Valašska, jimž naše přítomnost podle všeho vůbec nevadí. K večeři je čočka a po ní německé mikrodrama „Korunovace Karla Velikého“. Nemusím ani říkat, že Aleš v roli papeže Lva nevímkolikátého opět předvádí herecký koncert. Tentokrát si vede velmi dobře i Milan v roli císaře Karla. Zdá se, že ho dokonce začíná ta němčina maličko bavit. Toho večera spíme všichni pod širákem a ráno nás vzbudí zvonce ovcí, postupujících přes naši loučku na pastvu. Když potom jdeme s Olinkou do salaše pro vodu, podaří se nám z bači vydyndat kilový bochníček uzeného ovčího sýra za směšnou cenu 110 korun slovenských!!! Sýr je to naprosto vynikající a vystačí nám na dva obědy.

Po snídani jdeme dál po červené značce, která sleduje nízký hřebínek severně od Lesné. V nejvyšším bodě hřebínku míjíme kostelík postavený na začátku našeho tisíciletí – opravdu velmi hezký. Pak už se stáčíme směrem do centra Lesné. Nakupujeme, posíláme pohledy, doplňujeme zásoby vody a pak čekáme na autobus do Námestova. Příjemné překvapení: Veřejné záchody v Lesné jsou nejen otevřené, ale i čisté!!!

Cesta malinkým, zato přeplněným autobusíkem, který staví na každé mezi, je trochu únavná. A Námestovo je pravé turistické centrum – dokonce je tu banka, kde lze vyměnit peníze, nejméně jeden supermarket a spousta hotelů, penzionů a hospod. Autobusové nádraží je dost ohavné, ale poblíž je parčík, který už přiléhá k jakési zúžené části Oravské přehrady. V tomto parčíku sníme část našeho ovčího sýra, chleba a velmi nechutně roztopené máslo (tady dole u přehrady je opravdu nepříjemné vedro). Pak se přesunujeme na pláž k přehradě. Tady je o poznání příjemněji – nejkrásnější je, že voda je i v tomto vedru tak studená, že to docela osvěží. V pozdním odpoledni se dělíme na tři stopařské dvojice a snažíme se stopovat auta, jedoucí do Oravské Polhory, ale zdá se, že na Slovensku tento způsob dopravy moc nefrčí. Dokonce ani Bára s Alešem, jimž jsem na začátku dávala největší naději, se nějak nechytají. Nakonec jedeme pokorně dalším autobusem. Na kraji Oravské Polhory vystupujeme, odbočujeme z hlavní silnice doprava na menší asfaltku, která vede přímo pod Babí horu, jejíž vrchol je, zejména na Alešovo přání, naším posledním cílem.

Pochod po asfaltce proti slunci, které má ještě pořádnou sílu, není také nic zábavného, ale Milan s Olinkou a Markétou to zpestřují občasným zpěvem a tak se asi za hodinu a půl dostáváme do bývalých lázní Slaná Voda (název je odvozen od pramene, který tam prý někde vyvěrá a je nejslanější ze všech pramenů v Čechách i na Slovensku, ale bohužel se nám ho nepodaří najít). Chlapci jdou poprosit do turistické chaty o vodu a vrátí se s plnými láhvemi a zprávou, že paní číšnice nebyla jejich požadavkem moc nadšená. Pak se utáboříme na kraji chatové osady na pěkném plácku před nepříliš udržovanou chatou a vaříme chlupaté knedlíky s brynzou – takřka typické slovenské jídlo. Místo je to krásné, nechybí mu vlastně nic, co má pěkné tábořiště mít (dokonce potok tvoří pár kroků od ohniště tůň kde se dá i plavat). Jedinou (a dost podstatnou) chybou jsou kvanta muchniček, které nás až do úplného setmění přivádějí k šílenství a žádné repelenty na ně nezabírají. Jdeme spát už krátce po desáté, protože ti, kteří jdou na Babí horu, budou vstávat v půl třetí ráno. V souladu s Milanovou předpovědí nám muchničky v noci dávají pokoj.

Když v půl třetí uprostřed hluboké tmy začne zvonit mobil, přemýšlím poměrně dlouho o tom, proč tak činí. Když se trochu zorientuji v čase a prostoru, budím Olinku, která spí vedle mě. Dá to práci probudit ji, ale jakmile pochopí situaci, okamžitě opouští spacák a začíná metodicky balit. Milan a Aleš zvládají vstávání v tuto absurdní hodinu také velmi dobře. Dáme si malou studenou snídani a pak nalehko vyrážíme. Když přicházíme na červeně značenou cestu vedoucí na vrchol, začíná svítat. Cesta vede asi hodinu téměř po rovině, pak začíná stoupat čím dál tím prudčeji. Na jednom místě, kde je v mapě malován pramen, se snažím nabrat do láhve vodu. Odkapává pomalu z jakéhosi mechem obaleného převísku (= malý převis), přesto doufám, že bude dobrá a pitelná. Mezitím mladší generace spěchá vzhůru a ztrácí se mi z dohledu. Vím ovšem, že na mě na vrcholu Malé Babí hory počkají, a tak mi jejich tempo vůbec nevadí.

Konečně přechází les v kosodřevinu a za malou chvíli se otevře výhled na všechny strany. Ještě pár metrů stoupání a už vidím zbylé účastníky výpravy na vrcholu. Rudý sluneční kotouč nestačil zatím vystoupat moc vysoko – zdá se nám, že je vlastně pod námi, a skrze řídký opar, který v tuto ranní hodinu zahaluje všechno, k nám pronikají jeho první šikmé paprsky. Trochu se rozplývají a utápějí v tom moři mikroskopických kapiček vody, ale přesto je vnímáme jako dlouhé pásy světla spojující nás se sluncem. V údolích hluboko pod námi je mlha o něco hustší a to dodává krajině zvláštní, snový nádech. Rána v horách bývají krásná a tohle je jedno z těch zvlášť povedených. Jíme nějaké tyčinky a když chci nabídnout kamarádům pracně na vrchol vynesenou vodu, zjišťuji, že má odpornou příchuť bláta a motorového oleje. A tak milá voda zkropí vrchol Malé Babí hory a my pokračujeme po hřebeni dá na vrchol Velké Babí hory. Je to ještě téměř hodina pochodu, ale rozhodně je přitom na co se dívat – hřeben tady působí opravdu vysokohorsky a jak sluníčko stoupá, krajina pod námi se proměňuje a prosvětluje. Krátce před sedmou jsme na skalnatém vrcholu Velké Babí hory (přes 1700 m.n.m.!). Chvíli v náporu silného větru jen tak postáváme či posedáváme a vychutnáme si krásný výhled na hory na slovenské straně i na lehce zvlněnou krajinu na straně polské, pak z tohoto vyvýšeného místa žehnáme Slovensku i Polsku. Ještě se zapíšeme do téměř popsané vrcholové knihy a pomalu sestupujeme. Cestou potkáváme vysoko nad hranicí lesa několik vydatných a velmi dobrých pramenů, takže žízní rozhodně netrpíme. V nižších partiích žlutě značené cesty, po níž teď jdeme, potkáme paseku plnou borůvek, které jsou proti všemu očekávání zralé. Tak se tam chvíli zdržíme a pak pokračujeme kolem malebné Hviezdoslavovy Horárně až na naše tábořiště. Když tam krátce před desátou dorážíme, zjišťujeme s potěšením, že Bára s Markétkou už vstaly a dokonce nám uvařily čaj.

Jak jsme se dostali zpátky do Námestova, si už příliš nepamatuju, protože se mi (stejně jako všem účastníkům závěrečného výstupu) chtělo poměrně hodně spát. Vím jen, že cestou do Polhory Milan vyprávěl o nějaké parodii na film Pán Prstenů, pak jsme velmi rychle chytli autobus, v Námestovu jsme se opět pár hodin koupali v Oravské přehradě a v mezičasech pospávali na louce u ní. Lenošení u vody se nám zalíbilo tak, že jsme už nestačili nakoupit nic k jídlu a jen tak tak stihli autobus do Kralovan. Naše představa, že večeři nakoupíme tam, se ukázala nerealistická – v Kralovanech, rychlíkové to zastávce, je zřejmě jen jeden obchod s potravinami a ten právě zavíral. Chleba ani pečivo už neměli, tak jsme zakoupili slané tyčky, rajčata a jogurty. Byla to dobrota, jenom toho bylo trochu málo. Posledních pár slovenských mincí jsme vyměnili v hospodě za jednu sklenici černého piva martinské výroby, kterou jsme vypili dohromady s Bárou, Alešem a Milanem, sklenici kofoly, kterou vypily Olinka s Markétou a jednu tatranku, kterou jsme snědli všichni dohromady. Pak už za chvilku přijel excelsior a díky tomu, že nebyl moc plný, jsme se všichni dost dobře vyspali, než jsme dojeli do Ostrova. A jakmile jsme tam dojeli, skončil tento krásný a požehnaný čundr. Díky Pánu za něj!