Mokrý písek, jež se dře o svá vlastní jemná zrna, vydává křupavě čvachtavý zvuk, který ruší jedinečné ticho nočního lesa. Noha, jež působí tento nežádaný jev, také vydává křupavě čvachtavý zvuk. To bude těmi mokrými botami. Fuj. Nemám rád mokré boty. A přesto to každý rok dělám. Každý rok si o podzimních prázdninách obuji běžecké boty. Taky kalhoty a triko, kterým už špína nemůže mnoho ublížit. Do jedné ruky mapu, do druhé buzolu a už si to šinu tmavým mokrým lesem. Nutím se běžet. Je to přeci jen závod. Každý rok mi to připadá těžší a těžší. Každý rok totiž běhám s o kousek větším břichem. A taky se mi začíná dělat druhá brada. Jo, ve dvou se to holt lépe táhne.

Každý rok se sám sebe ptám, proč to dělám. Veškeré to těšení, radost, že člověk na čtyři dny vypadne do přírody, uvidí staré přátele…a pak se bude sám potácet chladným a nepříjemným terénem toho mokrého humusu, který někteří sadisti nazývají „krásným lesem“. Asi ze zvyku. A taky abych všem dokázal, že „na to ještě pořád mám“.

Letos běžím "nočňák" poprvé úplně sám. Zní to divně od někoho, komu bude pětadvacet? Jo, asi jo, ale v noci je v lese lépe dvěma než jednomu. Upadne-li jeden, druhý ho zdvihne. Mě ale tihle zdvihači každoročně zdržují. Jeden z mých nejlépe zaběhnutých nočních závodů byl ten, na němž jsem poslední dva kilometry svou partnerku, táhl za ruku za sebou. Celou tu cestu brečela. Byli jsme druzí, ale už je to pár let.

Tentokrát jsem si řekl, že se spolehnu sám na sebe. Vyplatilo se to. Cesta rychle ubíhá, legitka se pěkně plní procvakanými kontrolami. A i když celou cestu běžím, nepřipadám si nijak unavený. V polovině trasy potkávám Jirku a Báru (naší novou a nadějnou orienťáckou legendu), která se ho zuby nehty drží. Oba vybíhali chvíli za mnou a to mě nutí zvyšovat tempo. Přes drobný kiks, jehož záporákem byl asi dvoumetrový sráz a kladným hrdinou ztepilý smrček, s vlastnostmi blízkými měkké matraci, se rozcházím s oběma závodníky, jež se úspěšně vydávají vstříc nočním zážitkům po špatně zvolené cestě. Můj náskok znovu pěkně narůstá a já s hřejivým zadostiučiněním sleduji, jak se ti dva truhlíci zmateně motají pod kopcem a hledají kontrolu tam, kde žádná není.

U poslední kontroly však nastává technický problém s nesvítící LED-diodou, jež označuje místo jejího výskytu. Běhám kolem jako zběsilý, ale je to mrhání časem. Vezmu to na azimut, to je poslední možnost. S Jirkou a Bárou se sbíháme ke kontrole. Kupodivu každý z jiného směru. Cvakám jí jako první a jelikož okolí už jsem si dobře prohlédl vyrážím co nejrychleji dál. Jirka kamsi zmizel. Nepochybuji, že opět zvolil špatný postup. Bára se za mě chytá do závěsu a já vím, že přichází okamžik pravdy. Na řadě je poměrně dlouhá štreka přes celé město až do cíle. Jsou to nejméně dva kilometry, spíš více, a asfalt je tvrdý. Má předtucha mě opět neklame. Barča chvíli drží vláček, ale pak s „hotovým“ výrazem přechází do pajdavé chůze a já jí mizím v uličkách spletitého města. Když udržím tempo, měl bych bez problémů dohnat ztrátu. Mé srdce „tepe monotónně v rytmu hip-hopu“ a i když cítím, že mé nohy protestují proti asfaltové silnici, sil mám ještě na rozdávání. Probíhám celým městem a těším se do cíle. Na večeři a jedno chlazené. Nebo raději dvě. Netuším však, že mě čeká ještě jedna - poslední noční - kontrola.

Od školy, v níž závod končí mě dělí necelých 300 (slovy tři sta) metrů. V touze nabrat ještě nějakou vteřinku k dobru hledám při běhu každou zkratku. Na železné bráně místního parku je orezlý nápis: „Je-li brána otevřena, vstup není omezen.“ A brána je otevřena. Cesta je v parku, dle mapy, jen jedna a vede přímo k místu, kde je v zakreslená škola (jež, jak zjišťuji mnohem později toho večera, je zakreslena špatně). Ale ani mapa tak úplně nesedí. Cesta, která měla procházet parkem se záhy ztrácí. Nabuzen dnešním zápolením však dál držím směr, jímž měla vést. Tedy, držím ho až k vysoké, asi třímetrové hladké kamenné zdi. Kdesi za ní má být škola. S pro mě příznačným klením se vydávám podél zdi a hledám použitelný východ z parku nebo alespoň místo, kde se dá zeď přelézt. Z naprosté tmy se přede mnou vynořuje jakési stavení. Zaštěká pes, pak druhý a než se naději, štěká jich nejméně pět. V domě se rozsvěcí. Všechno kolem se rozsvěcí a já tupě zírám na dvorek hospodářského stavení. Všude kolem jsou traktory nebo alespoň nějaké jejich součásti. Zmateně si srovnávám mapu a ve snaze navrátit se na asfaltovou cestičku parkem narážím na vysoký kovový plot ověnčený ostnatým drátem. Minuty zvolna plynou. Zmateně pobíhám sem a tam až se znovu dostávám do setmělého parku. V dálce se objevují dvě baterky. K sakru, tak mě přeci jen doběhli. Jenže… nočního orientačního běžce poznáte podle toho, že se jeho světlo pohybuje poměrně zmateně. Není divu, má ho na čele, takže těkavě čučí na jednu stranu, pak na druhou, do mapy, před sebe… tyhle baterky to nedělají. S jistotou úředníka, který ve stohu lejster najde po hmatu to jediné bez razítka, si to šinou ke mně.

„Dobrý večer.“ pozdraví mě vysoký mužský hlas.

„Dobrý…“ odpovídám a tupě mžourám do dvou baterek před svým obličejem.

„Městská policie, můžete nám vysvětlit, co to tady provádíte?“

„Já tady běžím závod.“ inteligentní a pravdivá odpověď.

„Závod?“ zazní nevěřícně z papuly příslušníka, který zřejmě čekal, že mu budu vyprávět o mém pokusu vyloupit místní zámeček.

„Jo. Nevíte, kde je tady škola?“ Moje otázka zůstává bez odpovědi a policista mi dál svítí baterkou do ksichtu.

„Prosím, legitimujte se a předložte nám váš občanský průkaz.“

„Nemám u sebe občanský průkaz, já tu závodím! Můžete mi, prosím, přestat svítit tou baterkou do očí?“ První věta ho zřejmě rozhodila natolik, že tu druhou ani nezavnímal.

„Vážený pane, jste si vědom toho…“ (pozn. autora – dovolím si zde zkrátit policistův dlouhý a velice poučný monolog o tom, že každý občan má povinnost nosit u sebe občanský průkaz a na základě jakých paragrafů)

„Já mám občanku ve škole, když tam půjdete se mnou, rád vám jí ukážu.“

„Podívejte se,“ protáhne uniformovaný muž, jehož krédem je pouze pomáhat a chránit, „na tohle my nemáme čas, abychom tady kvůli vám pobíhali po městě.“

„Pojďte, prosím, s námi.“

            A tak jsem šel. Byl jsem jak beránek, vedený na porážku. Jenže já ty ústa otevřel.

„Nemohli bychom běžet?“ vzedmul se ve mně hloupě naposledy závodnický duch, než byl sražen do análů dějin.

„Zbláznil jste se? Pěkně v klidu dojdeme k autu a tam sepíšeme patřičný protokol.“ jasná odpověď, z níž si každý domyslí své.

 Pomalou, klidnou služební chůzí jsme došli zpět k železné bráně. Tam v osvětlení lamp si zřejmě příslušníci všimli mého vzhledu. Mokré rozčvachtané boty. Černé elasťáky byly pokryty rozličnými barvami mechu. Propocené funkční tričko neslo známky zápasu s nejedním hustníkem. Opocený obličej, čelovka a vlasy, v nichž jsem si všechny nepotřebné části lesa nesl domů. Příslušník chvíli hrabe v autě a tváří se nanejvýš otráveně. Jeho o mnoho starší kolega, který dosud nepromluvil, se na mě povzbudivě usměje. Pak se otočí ke svému kolegovi a něco mu pošušká do ouška. Ten se napřímí a evidentně mu v hlavince šrotují nově zpracovávané informace. Chvíli se na mě drsňácky kouká a pak protáhne. „Tak, vážený pane, pro tentokrát to vyřešíme domluvou bez blokové pokuty.“

 Starší příslušník se na mě znovu zaculí a ležérně prohodí hlasem medvěda: „A příště, mladej, občanku s sebou, jasný?.“

„Jop.“ odseknu a chce se mi ječet. Říct jim co si o tom všem myslím a vím, že to v sobě jen tak neudržím. Nakonec se rozhodnu a dám průchod svému pravdomluvnému jazyku.

„Na NEshledanou…“ procedím skrz zuby (to jsem jim to dal ! ), a na nic nečekám, a vyrážím, tentokrát už kolem parku směrem ke škole.

             Od školy, v níž závod končí, mě dělí necelých 300 (slovy tři sta) metrů. Je o půl hodiny později, než když jsem vstupoval do parku. 

            V cíli mě vítá Marek, Bářin manžel, s nejapným úsměvem a hlášením, že mě právě odchází hledat. Jirka i Bára doběhli asi před 15 minutami. I přes „poslední noční kontrolu“ jsem se umístil na krásném 6. místě. Mohlo to být horší. Takhle mám alespoň na co vzpomínat, o čem vyprávět a o čem psát…